Parlamentní kontrola evropských záležitostí má v každém členském státě svébytnou podobu odrážející domácí zvyklosti a ústavní tradice daného státu. Volba modelu zapojení vnitrostátního parlamentu do projednávání evropských záležitostí je tudíž výlučně vnitrostátní záležitostí, přičemž obecně lze rozlišovat členské státy se silným vlivem parlamentu na postoj své vlády a státy, kde je tento vliv slabší.
Na úrovni Evropské unie se rolí vnitrostátních parlamentů při tvorbě evropského práva poprvé zabývala až Maastrichtská smlouva. Prohlášení (č. 13) o úloze vnitrostátních parlamentů vyzývalo vlády, aby „zajistily včasné předložení legislativních návrhů Komise vnitrostátním parlamentům tak, aby bylo umožněno jejich projednání“. Následná Amsterodamská smlouva již obsahovala Protokol o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské unii, který stanovil základní pravidla pro informování vnitrostátních parlamentů o dění v EU, včetně pravidel pro doručování legislativních návrhů. Zároveň předpokládal meziparlamentní spolupráci vnitrostátních parlamentů. Protokol dále mj. zdůraznil, že kontrola vlastních vlád ze strany jednotlivých vnitrostátních parlamentů, pokud jde o činnost Unie, je záležitostí ústavního uspořádání a praxe každého členského státu.
Další posílení role vnitrostátních parlamentů znamenala Lisabonská smlouva, která umožnila účast vnitrostátních parlamentů v unijních záležitostech v několika oblastech. Nejvýznamnější z nich je role vnitrostátních parlamentů jako ochránců principu subsidiarity v legislativním procesu EU pokud jde o oblasti, které nespadají do výlučné pravomoci Unie. Na přijetí tzv. odůvodněného stanoviska konstatujícího nesoulad návrhu legislativního aktu s principem subsidiarity vyhradil Protokol (č. 2) o používání zásad subsidiarity a proporcionality vnitrostátním parlamentům resp. jejich komorám osmitýdenní lhůtu počítanou ode dne postoupení legislativního návrhu ve všech úředních jazycích Unie. Dosáhne-li počet těchto odůvodněných stanovisek stanoveného kvóra, musí být návrh buď znovu přezkoumán („žlutá“ karta), nebo může dokonce dojít až k odmítnutí ze strany Rady či Evropského parlamentu („oranžová“ karta).
Kromě toho Lisabonská smlouva vložila do Smlouvy o Evropské unii nový článek 12, jenž poprvé výslovně zakotvil roli vnitrostátních parlamentů v aktivním přispívání k dobrému fungování Unie, které kromě kontroly subsidiarity spočívá v právu být informován orgány Unie a právu na obdržení návrhů legislativních aktů Unie, v podílení se na revizích zakládacích smluv EU a v zapojení se do politické kontroly činnosti Europolu a do hodnocení činnosti Eurojustu. V neposlední řadě vnitrostátní parlamenty „aktivně přispívají k dobrému fungování Unie“ podílením se na meziparlamentní spolupráci mezi Evropským parlamentem a vnitrostátními parlamenty buď prostřednictvím stálých orgánů, jako je Konference parlamentních výborů pro evropské záležitosti (COSAC), nebo různých ad hoc setkání.